wz

domů - hlavní stránka

Moje výlety po Zeměkouli.

Začal jsem cestovat v roce 1991, kdy jsem dokončil průmyslovku. Před rokem 91, jsem měl za sebou několik prázdninových cest po Slovensku, do hor Rumunska – Fagaraš a Piarta Craiului, Munti Iezer a do hor Bulharska – Rila. První cesta stopem ze svobodného Československa, ještě jenom prázdninová, do Alp – Grossglockner a Dolomity u Itálie (do Itálie nás už nepustili).

Přechod Bulharského pohoří Pirin - hřeben Končeto 1989

Poslední týden o prázdninách 1990 se zastavil spolužák Danda, jestli bych nejel do Dánska, jen tak stopem, na trajektu se mně přiznal, že si musel půjčit pas, protože svůj ještě neměl. Všechno dobře dopadlo i do školy jsme se stihli vrátit.

Po maturitě mně bylo jasné, že využiji zrušení socialistické povinnosti pracovat, udělám si prázdniny a trochu se projedu po světě, zatím tedy jenom po Evropě, kde nám evropské země rušily vízové  povinnosti. Netušil jsem, že moje projížďka se protáhne od roku 1991 až do roku 2005, během níž stačím navštívit 60 zemí na všech kontinentech, kromě Austrálie.

První cesty byly výhradně stopem po Evropě, kde jsem začal vydělávat první peníze, zjistil jsem, že stačí trochu zamakat a za dva měsíce se nechá ušetřit tolik, co bych nevydělal v Československu za cely rok. Začal jsem se učit jazyky zemí, kde jsem zrovna pobýval, angličtině jsem dal nejvíc.

Evropa mně začínala připadat na jedno brdo, snad cesta do Ruska a Baltských států mi připadla trochu živější, i když jsem ji musel ukončit dřív, než jsem chtěl, jedno ráno jsem se probudil v Petěrburku (Leningradě) nahatej a měl jsem okno jako hrom - přímo francouzský.

První cesta stopem do Asie, v roce 1994,  jsem přijel z Británie do Čech a požádal v Praze o americká víza, které jsem nedostal. Postavil jsem se v Krčíně na výpadovku a začal stopovat směrem Indie. Neměl jsem žádné informace o zemích kam jedu, špatně jsem si myslel, že mě už nic nepřekvapí. Cestou přes Brno jsem si koupil mapu Indie.

Přejezd Východní Evropy mě stál 3 dolary a velkou část cesty jsem jel vlakem. První sračku jsem dostal už ve východním Bulharsku, když šel jsem směrem Turecko v břichu bylo prázdno a vedle cesty pole s řepou, ihned jsem se začal ládovat a zapomněl oklepat hlínu. Od té doby mě střevní problémy dělaly věrného společníka do podzimu roku 1996, tenkrát ze mě vyhnal primář z fakultní nemocnice nějaký brebery.

O kulturním šoku jsem slyšel, ale myslel jsem, že je problémem lidí, kteří celý život sedí před televizí a nečekaně vylezou na čerstvý vzduch. Svůj kulturní šok jsem prožil po překročení hranice z Íránu do Pákistánu v pouštích Baluchistánu. Po tom co jsem cestoval po západní Evropě, jsem nabyl mylného dojmu, že patříme k chudší části světa. Ale zde v Pákistánu jsem si začal uvědomovat, že jenom to, že umíme číst a psát, máme nadbytek jídla a oblečení, víme, jak se jmenuje náš doktor, nehrozí nebo není u nás válka, můžeme svobodně vycestovat a těšit se zpátky domů…… nás řadí mezi nejbohatší menšinu obyvatel světa. A to, že splachujeme záchod  pitnou „kojeneckou“ vodou to jsou těžko pochopitelné paradoxy v místě, kde umírají děti na dehydrataci jakožto následek průjmů z nepitné vody.

Místní chudí obyvatelé jsou pro nás nepředstavitelně pohostinní, často jsem od nich já cizinec dostával jídlo za cenu toho, že oni jíst už nebudou, dostával jsem ne z přebytku ale z toho mála co měli a moje odmítnutí by pro ně bylo urážkou. Někdy pro mě bylo to, čím jsem byl pohoštěn téměř nepozřetelné, zvláště voda mě způsobovala velké střevní problémy (někdy i vice než střevní).

Vyrůstal jsem v xenofobní společnosti v zemi, kde cizinci byli výjimkou a kde se na ně společnost dívala a stále dívá skrze prsty. Najednou jsem byl váženým hostem Pákistánských muslimů, kde mě Československému křesťanu snášej první i poslední jídla. (Pákistánci často ví, o Československu díky naší výrobě a vývozu zbraní.)

Proběhlo u mě vystřízlivění šokem. Možná právě tohle poznání bylo důvodem mého propadnutí cestování, začalo mě to fakt bavit tak, že cestování se stalo pro mě drogou, dobře jsem si na tom ujížděl.

Do Indie jsem se nakonec dostal, ale nejdřív jsem si zajel na sever Pákistánu na Karakoramskou cestu, protože hranice s Indií byla zrovna zavřená, v Indii byl mor. Běhavka se zhoršil do stádia, že ze mě všechno vylítlo ještě dřív, než jsem to stačil dojíst a doběhnout, ubývalo sil. V Pákistánském Peshawaru jsem skončil na kapačce v místní nemocnici, díky tomu si dovedu představit, jak vypadala nemocnice za první světové války, výsledkem byli dvě tužší hovna, pak jsem se s tím naučil žít. Indii jsem procestoval od Himaláje až po nejjižnější místo, pobyl jsem 6 měsíců, prodělal žloutenku, vši a blechy. Když jsem zjistil, že levný„hotel“ stojí 1-3 $ začal jsem je používat stejně jako veřejnou dopravu, ale stejně jsem zjistil, že k nejlepším místům a lidem jsem často došel pěšky. Dnes si myslím, že nejlepší způsob cestování je na kole, pokud je ovšem cesty. Když jsem se vrátil z Asie tak  jsem vážil asi 60kg – 194cm. Doporučuji stejný styl cestování pro ty, co mají problém s nadváhou.

vesnické děti v Himaláji , Indie Himachal Pradesh v roce 1994

Poprvé v Himalájích 1994 (Indie, Himachal Pradesh)

Cesta stopem po Amerikách (z Aljašky na Ohňovou Zemi).  Po návratu z Asie jsem doma pobyl několik týdnů. Znova jsem zkusil štěstí a požádal o americká víza, přesto že jsem byl po ¾ roce cestování po Asii trochu finančně vyčichlej, jsem vízum dostal.

na Aljašku vede jediná cesta přes Kanadu - Britskou Kolumbií a Yukonem, projel jsem ji asi pětkrát stopem, v pohodě se to dá ujet z Vancovreru za 10 dní, je to velkej zážitek, někdy jde celej  den člověk pěšky v okolních hustých lesích si pobrukují medvědi, když má člověk štěstí na atostopu tak se sveze několik tisíc mil jední vozem jako já tady

Dobrej stop na nejsevernější místo Ameriky, Alaska highway 1995

Do této doby jsem nikdy neletěl letadlem. Myslel jsem si, že letenka se kupuje na letišti, doufal jsem, že seženu levnou letenku, jelikož moje finanční hotovost byla mizivá. Odstopoval jsem do Frankfurtu na letiště, ale na žádnou letenku do Ameriky jsem neměl. Stopoval jsem do Londýna, kde jsem pobýval asi rok na předešlých cestách.  Přestože vrcholila sezóna za pár dní jsem byl v New Yorku na Manhattanu s vystrčeným palcem mával na auta, směr Pacifik, Aljaška,…Ohňová Země. Do Čech jsem se podíval až za dva roky. Část této cesty jsem popsal v cestopise Darién gap.

Na cestě na nejsevernější místo dosažitelné po Dalton highway, jsme stopovali jako první stopaři v roce 1995, kdy byla otevřena pro veřejnost, překračujem polární kruh

Polární kruh, cesta na nejsevernější místo Amerik kam se dá dojet autem, do Deadhorse (mrtvý kůň)  mě ještě zbývá 299mil.

Několik zim jsme společně s kamarády trávili v Izraeli, dá se tam dojet autostopem a lodí, vydělat a ušetřit peníze prací v mošavu (i jinde) a cestovat po Izraeli a okolních státech. Do Egypta jsme vjeli místním autobusem přes Sinajský poloostrov. Cestou jsme si vylezli na Mojžíšovu horu (jebel Můsa). Beduíni, kteří bydlí na vrcholu nám uvařili čaj, prodali kouření a ukázali jeskyň na přespání těsně pod vrškem.  Kámoš vytáhl poslední litr vodky ještě z Izraele, kterou před tím zapřel, ten den jsem měl narozky.  Potkali jsme mnoho pohodových Egypťanů, všude neskutečně lacino, hotely doslova za babku. Celý Egypt jsme projeli vlakem za $3.

bude volně pokračovat

Cesta kolem světa 1999 -2000

Návraty na Aljašku

Kolem Ásie  2004 - 2005 - Východní Evropa, Turecko, Írán, Pákistán, Indie, Thajsko, Kambodža, Laos, autostopem přes Čínu, Tibet, Kyrgystán, Kazachstán, Rusko, Ukrajina a jsme doma

                                      ROZHOVOR VE SPOLEČENSKÉM MAGAZÍNU FIFTY FIFTY  http://www.fiftyfifty.cz/spolecensky-magazin/6289206/Paseraci-smazene-krysy-a-zlate-doly.php

               domů - hlavní stránka